Obec Skořice
ObecSkořice

Mirošov (obec) 3.74 km

Doba založení Mirošova není známá. Pravděpodobně se tak stalo již ve 12. století, možná ale, že až v následujícím. Původně se Mirošov zřejmě jmenoval „Mirošuóv dvuór“ a zřejmě se jednalo o nevelký dvůr jakéhosi vladyky Miroše či Mireše, dnes již neznámého.

První záznam o Mirošově pochází z r. 1366 v dedikační listině, ve které Dobrohost z Ronšperka (Ronšperkové a Mirošov) dává plzeňskému dominkánskému klášteru roční plat ze tří usedlostí v Mirošově k záduší za Dobrohosta a svého otce Nachvala. Dobrohost vystavěl v Mirošově dvorec, jenž stával kdesi pod hrází dnešního Lorského čili Dvoreckého rybníka. Později poblíž na pravém břehu Skořického potoka vyrostla tvrz, někdy kolem r. 1417 dobytá a vypálená. V držení Ronšperků byl Mirošov do r. 1454, kdy byl prohlášen za odúmrť. Následně se dostal do rukou Oldřichovi z Rakové a z Radaně. Na více než sto dalších je osud Mirošova nejasný.
Mezi lety 1550 – 1555 vyplatil Florian Gryspek z Gryspeku (Gryspekové a Mirošov) pány z Rožmitálu a získal tak i mirošovské panství. Zemřel r. 1588 a jeho mirošovského dědictví se ujal syn Ferdinand Gryspek. Mirošovské panství tehdy zahrnovalo Mirošov, Skořice, Kolvín, Trokavec, Borovno, Železný Újezd, Dynín, Mítov, Mešno, Kakajcov, Příkosice, Štítov (u Mirošova) a pusté Chylice. Ferinand si jako sídlo zvolil Mirošov a zřejmě až on tu vystavěl renesanční stavbu, některými autory označovanou jako tvrz. Spíše se však jednalo o malý zámek minimálně opevněný pouze zdí. Po Ferdinandovi zdědil Mirošov Blažej Gryspek, který jej odprodal r. 1616 Adamu st. z Mitrovic (Mitrovicové a Mirošov). Adam starší z Mitrovic část panství vydělil a připojil ke svému majetku v Poříčí (dnes Spáleném Poříčí), zbytek prodal svému strýci Felixi Vratislavovi, aby jej po jeho smrti znovu zakoupil. Po jeho smrti r. 1624 vdova Saloména Mirošov zastavila věřitelům svého muže. V r. 1626 jej držela jako zástavu Veronika Boryně z Gryspeku, v r. 1630 pak Kašpar Pregl z Pregsdorfu a Václav z Kumburka. R. 1635 Mirošov koupil Veroničin manžel Adam Václav rytíř Boryň ze Lhoty a po něm jej získaly dědictvím jeho dcery Marie Magdaléna a Barbora Ester. Zámeček spravovaly společně, vesnice a dvory si rozdělily. Marie Magdaléna však sestřin podíl odkoupila a před r. 1644 se provdala za Františka Diviše Vratislava z Mitrovic, avšak svůj majetek držela odděleně od manželova. V r. 1655 k němu kromě mirošova náležely Skořice, Kolvín, Štítov, Příkosice, Vísky, Trokavec a Kakejcov. Marie Magdaléna zemřela roku 1661 nebo 1671 a její majetek zdědil manžel. Již v r. 1654 byla do Mirošova přenesena farnost, do té doby náležící zaniklým Chylicím mezi Mirošovem a sousedním Hrádkem(dnes rovněž městem).
Nástup Františka Diviše Vratislava z Mitrovice, rytíře povýšeného do panského stavu v r. 1657 znamenal první skutečně velký hospodářský vzestup mirošovského panství a zvýšení významu Mirošova. F. D. Vratislav byl výborným znalcem hutnictví a hornictví železa a zřejmě z Mirošova řídil nově založenou železnou huť na Padrti pod hrází Dolejšího rybníka (Mirošovské železorudné doly a hutě). V r. 1675 přestavěl a podstatně zvětšil, ohradil a zvelebil tehdy ruinu gotického kostelíka sv. Jakuba Většího v Chylicích (Kostel sv. Jakuba Většího, Chylice), kam byl pochován v r. 1677. Jeho syn Adam František Vratislav z Mitrovic v r. 1693 v Mirošově vystavěl kapli sv. Josefa, jež zaujímá střední část dnešního farního kostela Josefa. Zemřel v r. 1694. Jeho syn Jan Vratislav z Mitrovic se domohl hraběcího titulu. Oženil se s Marií Zuzanou Talackovou z Ješetic a při příležistosti získání hraběcího titulu přestavěk kapli sv. Josefa na kostel (Kostel sv. Josefa). R. 1700 vystavěl novou mirošovskou faru (Mirošovská fara). Asi v r. 1719 započal se stavbou mirošovského zámku podle projektu Jakuba Augustona ml. Stavbou se však silně zadlužil, zámek byl r. 1725 dán jako nedokončená novostavba do dražby a ještě z r. 1726 je známá Augustonova pohledávka za stavbu.
Zámek Vratislavů z Mitrovic odkoupila císařská komora a Mirošov se tak stal součástí panství koruny a zařazen pod zbirožský korunní statek, což znamená konec mirošovského panství. Kolem r. 1750 se Mirošov stal významným železářským centrem, odkud byly spravovány doly a hutě dvě vysoké pece v Hrádku, jedna vysoká pec na Padrti a sedm okolních hamrů. Obec získávala pomalu znaky nevelkého městečka. Působil zde cech kovářů, kameníků, kolářů, tesařů, zedníků, truhlářů, ševců, krejčích, mlynářů, pekařů a řezníků. V r. 1788 měl Mirošov již 88 domů. Jako následek kácení lesů pro pálení dřevěného uhlí k pohonu vysokých pecí vznikla osada Myť. Mezi lety 1813 – 1826 působil v obci jako farář Vojtěch Nejedlý, významná postava národního obrození na Plzeňsku.
V r. 1834 se Mirošov dostal pod správu císařského a královského báňského úřadu se sídlem v Příbrami. Horní erár zde začal na podkladě nepominutelných projevů v lomech mezi Mirošovem a Hrádkem (Lom Nad Planinou) hledat ložisko černého uhlí (Mirošovské doly). V r. 1868 Zbiroh a tím i Mirošov odkoupil od státu komerční rada Samuel Siemunt a vídeňský bankéř Vincenc Kirchmayer a ihned jej odprodali Dr. Henry Bethel Strousbergovi, proslulému pod přezdívkou „Král železnic“. Strousberg chtěl z celého kraje vytvořit velikou železářskou aglomeraci, kterou sám označoval jako „český Manchester“, avšak zkrachoval. Z konkurzní podstaty pak mirošovský zámek odkoupil hrabě Josef Colloredo-Mansfeld. Mezitím však v letech 1854-5 u Mirošova, na lokalitě nazývané Hory, tehdy na dobřívském katastru, objevili uhelní prospektoři z Vejvanova ložisko vysoce kvalitního černého koksovatelného uhlí. Svoje kutací práva odprodali r. 1855 podnikatelům Františku Jahnlovi a Adolfu Grimmovi. Ti rozrazili v Horách řadu šachet a započali se stavbou koksovny. R. 1867 pak mirošovské důlní míry skoupilo ustanovené konsorcium brněnských finančníků a vznikla firma Mirošovské kamenouhelné těžařstvo v čele s centrálním ředitelem Janem Fitzem. Pro Mirošov nastal vpravdě zlatý věk. Z okresního města Rokycan byla v r. 1869 přivedena téměř 10 km dlouhá železná dráha Díky poměrně velkým zásobám vysoce kvalitního uhlí, prodávaného pod obchodním názvem „Černý diamant“ se Mirošov takřka přes noc stal lidnatou obcí a r. 1871 byl císařským výnosem povýšen na městys, z něhož vzniklo dnešní město. Těžařstvo zakoupilo i mirošovský zámek, vystavělo místní nemocnici, starobinec, zrekonstruovalo kostel sv. Jakuba, pomohlo s výstavbou městské radnice (Mirošovské Náměstí míru a radnice) a zvelebením centra. Současně vybudovalo nové kolonie, avšak poměrně pěkných výstavných domů na Čtrnáctce, v Chylicích (dnes Hrádek) a na Janově (Léčebna TRN Janov). Z janovské kolonie postupně vyrostla celá čtvrť. V r. 1904 však pro vyčerpání ložiska těžařstvo skončilo s těžbou a přesídlilo do Libušína u Kladna. Pozůstalé doly však skoupili drobní podnikatelé a paběrkování zásob se udrželo až do r. 1947, kdy byl definitivně uzavřen poslední malý důl.
Zámek prodala vdova po Hugu Fitzovi (synovi Jana Fitze) Helena Fitzová – van Dycková r. 1904 hraběti Bedřichu ze Schönbornu, ten však nehospodařil dobře a v r. 1907 zámek se statkem koupil v dražbě Max Maendl.
V období 1. světové války se dařilo Mirošovu velmi špatně. Navíc jej navždy opustil dlouhý zástup padlých, jimž město a Obec legionářská vybudovala pomník na náměstí Míru před radnicí (Pomník padlým). V období první republiky vybudovali místní Sokolové výstavnou sokolovnu (Mirošovský Sokol), vyrostla pěkná nová měšťanská škola, jež slouží dodnes. Ve. 20. letech pak vyrostlo z fondů škodováckého haléřového spolku tuberkulózní sanatorium na Janově.

Druhá světová válka se zapsala do dějin Mirošova velmi chmurně. R. 1939 uprchl syn Maxe Maendla Josef před nastupující nacistickou mocí. Zámek od něj koupil JUDr. Ladislav Feierabend, politik, národohospodář a ministr celkem tří vlád. I on však emigroval do Anglie, kde se stal ministrem exilové vlády. V r. 1943 byl zřízen mezi Mytí a Mirošovem kárný tábor, z něhož se r. 1945 stal tábor koncenrační. Mirošov v květnu r. 1945 osvobodila americká armáda. Z „lágru“ (Lágr) se stalo sběrné středisko přestárlých, dementních a bezprizorných Němců neschopných odsunu. Běhen dlouhé řady let se z něj stalo sociální zařízení a seniorský domov, dnešní Domov Harmonie, ovšem již v naprosto jiné podobě.
V r. 1948 byl zámek a mirošovský velkostatek konfiskován, Dr. Feierabend znovu emigroval do Anglie. Zámek chátral, ani statek se nijak zvlášť nerozvíjel a posléze splynul s JZD vybudovaným v místě bývalé Kellnerovy parní pily a ještě dříve Hlavního dolu. Z Mirošova se stalo vcelku bezvýznamné venkovské město žijící především z železáren v sousedním Hrádku a zemědělské výroby.
Po r. 1989 se mirošovský zámek a statek vrátily restitucí Haně Ludikarové, dceři Dr. Feierabenda, jež zámek pod vedením svého syna Phillipa Ludikara pečlivě rekonstruuje. Z Mirošova se postupně stává město s převážně sídelní funkcí, avšak s dobrou infrastukturou a mimo železářskou a zemědělskou výrobu i s významným rekreačním potenciálem. Nezapomíná se přitom ani na odkazy minulosti (Mirošovský kamenný zástup), ani na osobnosti, jež jsou zdejšími rodáky či zde profesně nebo tvořivě působily (Mirošovské osobnosti). Mnoho informací o městě naleznete ve vědecké i populární literatuře, zapsal se i do dějin literatury, divadla a výtvarného umění (Mirošov v literatuře a výtvarném umění).


Kompletní informace o lokalitě > | Přidat fotografii | Ohodnotit

Zdroj: www.KrasneCesko.cz

Datum vložení: 9. 4. 2018 16:30
Datum poslední aktualizace: 9. 4. 2018 16:32
Autor: Správce Webu

Obec

Pověřenec GDPR

        

Záchranný kruh

Odstávky elektřiny

ČEZ Distribuce – Plánované odstávky

CzechPOINT

CzechPOINT

Aktuální počasí

dnes, čtvrtek 28. 3. 2024
déšť 10 °C 4 °C
pátek 29. 3. polojasno 14/4 °C
sobota 30. 3. oblačno 15/6 °C
neděle 31. 3. zataženo 16/7 °C

Mobilní aplikace

mobilní aplikace

Volně ke stažení:

google-play-download

app-store-download

Dotace IROP